Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28
29	30	1	2	3	4	5

Časopis Sociální práce nahlédl do Znojma

Vytvořeno: 17.2.2014

Přečtěte si článek, který byl vydán v odborném časopise Sociální práce 4/2013

Komunitní plánování sociálních služeb

a práce s veřejností aneb jak na to

Komunitní plánování je specifická metoda sociální práce, která se v posledních letech prosazuje v České republice v souvislosti se zpracováním střednědobých plánů sociálních služeb na místní úrovni (obvykle jako součást agendy obcí s rozšířenou působností). Metoda komunitního plánování vychází z principu spoluúčasti veřejnosti na rozhodování o budoucí podobě sociálních služeb na daném území. Předpoklad participace uživatelů sociálních služeb, popř. zájemců o užívání služeb, poskytovatelů sociálních služeb, ale i další odborné a laické veřejnosti, na vytváření střednědobých plánů rozvoje sociálních služeb je zakotven také v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Praxe vytváření plánů rozvoje sociálních služeb naznačuje, že způsob uplatnění komunitního plánování, a zejména pak přístup k posilování role veřejnosti v procesu plánování sociálních služeb může být v jednotlivých obcích a městech značně odlišný. Vytvoření vhodného prostoru pro uživatele nebo budoucí uživatele sociálních služeb, další zainteresované subjekty a profesionály působící mimo sektor sociálních služeb, stejně jako pro širší veřejnost patří mezi nejnáročnější úkoly komunitního plánování (Kirst-Ashman, Huli, 2009). Součástí úspěšného využití metody komunitního plánování v praxi by proto mělo být promýšlení možností,jakposílit kompetence lidí, kteří se chtějí do plánování zapojit (Linhorst, Eckert a Hamilton in Kirst-Ashman, Huli, 2009), ale mají přirozené obavy z toho, zda vůbec zvládnou na plánování se podílet. Vzhledem k tomu, že veřejnost obvykle nemá - vcelku pochopitelně - hlubší povědomí o tom, co jsou vlastně sociální služby a co si pod tímto pojmem představit, je účelné zvažovat také různé veřejné aktivity, které by představu o sociálních službách pomohly zprostředkovat (Sarkissian, Bunjamin-Mau, 2009).

Literární soutěž jako součást komunitního plánování
Právě ve městech a obcích, kde komunitní plánování nesklouzává k pouhému přesvědčování uživatelů služeb, aby se čas od času dostavili na jednání některé z pracovních skupin a byla takto formálně splněna "povinnost mít v plánování uživatele", hledají organizátoři vlastní cesty a způsoby, jak náročnou tematiku plánování služeb širší veřejnosti přiblížit. Jedním z takových měst je také Znojmo.
V rámci komunitního plánování sociálních služeb na Znojemsku byla vyhlášena literární soutěž na téma ,,Jak můžu pomoci druhému?". Celý tento nápad zorganizovat a vyhlásit soutěž vyplynul v rámci příprav akce, která se každoročně ve Znojmě pořádá, a tou je Den sociálních služeb aneb jeden svět pro všechny.
V průběhu setkávání členů komunitního plánování, kterými jsou zástupci z řad uživatelů, poskytovatelů, zadavatelů sociálních služeb a také lidé z řad široké veřejnosti, vzešel v roce 2010 podnět uspořádat, v rámci celorepublikového Týdne sociálních služeb ČR, ve městě Znojmě veletrh sociálních služeb. Cílem bylo představit jednotlivé organizace nabízející sociální služby občanům na Znojemsku a přiblížit tak problematiku sociální oblasti, která je v očích veřejnosti oblastí neznámou.
První ročník se podařilo se zapojením všech zainteresovaných stran zorganizovat v průběhu dvou měsíců a své služby zde představilo 14 registrovaných poskytovatelů sociálních služeb. Myšlenka pořádání tohoto veletrhu se setkala s pozitivním ohlasem a v roce 2013 se konal již 4. ročník Dne sociálních služeb, do kterého se zapojilo celkem 23 organizací poskytujících sociální služby a dalších souvisejících organizací, které svou činností navazují na registrované sociální služby či je nějakým způsobem doplňují.
Členové komunitního plánování se nespokojili pouze s představováním nabídky poskytovaných služeb, ale chtějí sociální oblast pro širokou veřejnost dělat atraktivnější a zajímavější. Z tohoto důvodu se do programu postupně začaly přidávat různé akce, jako jsou přednášky na odborná témata a v posledním ročníku kromě přednášek také Literární soutěž na téma, které bylo vybráno právě členy komunitního plánování, ,,Jak můžu pomoci druhému?".

Soutěžící texty charakterizuje naivita i zkušenost stáří
I když byl na zaslání příspěvků pouze jeden prázdninový měsíc, sešlo se celkem 14 písemných prací. Tyto příspěvky byly od různých cílových skupin obyvatel v různé věkové kategorii.
Zapojily se osoby ve věku od 9 do 65 let a mezi zapojenými občany byli také klienti využívající sociální služby.
Díky zapojení představitelů města Znojma do hodnocení soutěžních textů měli i oni sami možnost přesvědčit se o potřebě pomoci a podpory, kterou přináší nejen každá jednotlivá osoba, ale také organizace v pomáhajících profesích. Na pořádání této literární soutěže lze nahlížet z několika možných perspektiv. V první řadě je to samozřejmě perspektiva obsahu samotných příspěvků vypovídajících - někdy s dětskou naivitou, někdy se zkušeností stáří, někdy s pocitem bezvýchodnosti situace - o rozmanitém spektru obtížných životních situací, ve kterých se může člověk ocitnout. Některé zajímavé texty zde prezentujeme se svolením autorů.

„Jak můžu pomoci druhému?"
Jako první myšlenku mě napadne tento příběh:
Jednou ráno jsme se vydali se sestřičkou Bernadetou do obchodu nakupovat vejce, protože jsme chtěli upéct buchtu. U obchodu byla paní a měla roztrhané boty. V tu chvíli mě napadlo, že bychom mohli paní pomoci, jelikož ve stacíku máme pár bot, které bychom mohli darovat. Pověděl jsem sestřičce: „Sestřičko Bernardeto, ta paní má roztrhané boty. Můžeme jí nějaké darovat?" Sestřička souhlasila a rozhodli jsme se jí pomoci. Ihned jsme se vrátili do stacíku. Sestra se podívala a uviděla pěkné boty. Pak jsme boty předaly. Paní se smála a byla ráda.
Poděkovala nám za krásné boty a také nás obdarovala. Dostali jsme několik vajec, takže jsme je nemuseli kupovat. Měl jsem dobrý pocit, že jsem mohl pomoci a byli jsme rádi, že jsme někomu udělali radost.
Každému by se mělo pomáhat, ne z nutnosti, ale protože sami chceme.

pan Marcel, 27 let

To je přesně ono
Jasně, občas půjdeme do nemocnice přečíst nějaké babičce z knížky. Určitě bude ráda.
První návštěva zařízení. Typický odér moči a bílé ležící košile. Ticho.
Jak se máte, paní? Stisk ruky rozsvítí v bledé tváři světýlka.
Zazpíváme si? Tak kterou? Maličká su...... Netečná paní na posteli v rohu se nesměle přidala. Poprvé po několika týdnech slyším její hlas.
Chtělo by tu vymalovat. Támhle v rohu je flek. Manžel se na to chystá po neděli. Slepice jsou zavřený?...... Určitě.
Kde je paní na jedničce? Včera zemřela. Zemřela? Některé věci mi docházejí pomalu.
Tak já budu mít červené, vy si vemte modré a vy žluté. Vidíte dobře na kostky? A dnes hrajeme navostro?....Ne, tentokrát budeme milosrdní. Bez vyhazování. To je větší legrace. Kdo bude první v domečku, půjde nejdřív domů. Vyhrála jsem.
Venku svítí sluníčko. Půjdeme pod kaštany? Doufám, že seženeme pořádnej vozejk. Zastlat peřinu, učesat se a hašlerku do kapsy županu. Měly jsme si vzít sluneční brejle....Pozorujeme chlapy okolo. V pyžamech i bez.
Počkejte, já vám řeknu vtip. A další. Lechtivá slova se z babičky jen hrnou. Červenáme se a slzíme smíchem.
Viděla jste? Máme fotky na nástěnce. Z malování... Sluší vám to.
Od koho máte tu kytičku? Že by nějaký ctitel? Nabídněte si, dostala jsem bonboniéru.
Můžu vám dát pusinku?
Dneska zpíváme podle seznamu, sepsala jsem si názvy písniček. Pan doktor říkal, že je to výborný nápad. Tak Malý hošík černovlasý.... Málokterou znám. Zní to krásně staropražsky. A paní učitelka přidává i druhý hlas. Sestřička si otvírá dveře, aby lépe slyšela.
Tak co si dneska zahrajeme? Jdeme na dvoreček, je hezky, tady na pokoji už to znáte... Vějíř karet sotva udržím. Jsem tak nešikovná. Máme čas, nikam nespěcháme. Tak kdo má asi Černého Petra? Já, je to přece můj miláček. Potutelně na sebe mrkáme.
Co noha, hojí se? Ták pomalu. A vy, kolikrát jste šla „do hory"? V chodítku na horskou túru po chodbě.
Vy už jste zase na jiném pokoji! Patnáctá postel. Taková cestovatelka.
Dneska bylo zpívání. Přišly děti ze školy. To bylo kraaasný. Hlásky jako konipásky.
Tak co, prý se už konečně chystáte domů? Že už by to šlo. Domů za kocourem. Skoro dva roky v noční košili. Ukápla slza. Nebojte se. Když pojedu kolem, stavím se. A když to nepůjde, zase se tady uvidíme... Vy si mě najdete. Že jo?
Jasně, občas půjdeme do nemocnice přečíst nějaké babičce z knížky. Určitě bude ráda.
Po třech letech to cítím trochu jinak. JÁ jsem ráda. Pomáhám především sama sobě. Nasávám moudrost a sílu. Zní to možná divně, ale chodím si na eldéenku pro životní energii. To je přesně ono.

paní H.K., 47 let

Jak můžu pomoci druhému?
Otázka je to vlastně složitá, nikoliv však nezodpověditelná. Pomáhat komukoliv může vlastně každý, kdo cítí vůči ostatním, a to nejen těm potřebným, a také sám k sobě alespoň malou zodpovědnost. Proč právě tak?
Každý z nás se může jednoho dne dostat do úzkých a sám bude potřebovat pomoc někoho druhého. Na straně druhé musíme myslet nejen na to, co kdybychom se opravdu do tíživé situace dostali, ale hlavně na to, jak zatím pomoci jiným. Je mnoho organizací, které nám k tomu pomáhat druhým mohou být velice nápomocné, neboť s tím mají své zkušenosti a myslím si, že pomáhají velmi dobře. Tím mám na mysli různé dobrovolníky. Člověk by také neměl myslet pouze na to, že lze pomáhat jen hmotně, ale myslím si, že vzájemná tolerance, ohleduplnost a pochopení pro cizí potíže jsou vlastně taky pomocí. Důležité je neobracet se k lidem, ať už s jakýmkoliv problémem, zády a zkusit podat pomocnou ruku, třeba gestem uvolnění sedadla v autobusu nebo pomoci staršímu člověku s nákupem. Vím, že to není vždy jednoduché, protože někteří, kdo by naši pomoc potřebovali, jsou vůči ostatním nedůvěřiví, někdy i „zapšklí", ale to neznamená, že naši pomoc nepotřebují a nakonec nebudou rádi, když jim ji nabídneme a pomůžeme.
Osobní zkušenost, jak můžu konkrétně já pomoci, kromě těch maličkostí, které by snad měly být každodenní součástí života, je rozmanitá a přesně taková, jaké jsou potřeby lidí v mém okolí. Tak například, když jsme společně s uživateli azylového domu připravili pohádku pro děti. Já jsem byl režisér a vypravěč a myslím, že jsme společně udělali kus práce a potěšili hlavně děti. Nebo když měl někdo problém, mohl jsem pomoci, aniž bych „spolknul" všechnu moudrost světa, třeba i tím, že jsem poslouchal.
Mě samotnému byla nabídnuta služba a poskytnuta pomoc v Azylovém domě pro muže, když jsem se ocitl v tíživé životní situaci tak trochu i vlastní vinou. Ale určitě bych tuto pomoc a podporu chtěl vrátit sociálním pracovníkům tím, že jim ukážu, že to, co jsem tam při mém pobytu pochopil o pomoci druhému, chci šířit dál a tak jim vlastně poděkovat, že mi podali pomocnou ruku a také se ke mě neotočili zády, když jsem jejich pomoc potřeboval nejvíc.

pan Jan, 43 let

Literární soutěž přinesla mnoho zajímavých zjištění
Z hlediska procesu komunitního plánování je třeba věnovat pozornost podrobnějšímu hodnocení této akce, kdy objevíme řadu zjištění, která mohou představovat významný impulz k otevření dalších možností spolupráce v oblasti sociálních služeb. Mezi taková sekundární zjištění patří například informace, že v lokalitě se úspěšně a systematicky rozvíjí potenciál dobrovolnictví, nebo poznatek, že v lokalitě žijí senioři ochotní věnovat čas na poskytnutí pomoci svým osamělým vrstevníků a zajímají se o možnosti pomoci ve svém okolí, nebo zjištění, že také lidé s mentálním handicapem zvládnou při vhodné asistenci vyjádřit svůj názor, nebo poznání, že člověk bez vlastního domova dovede být vnímavý k situaci druhých. V neposlední řadě je třeba zmínit rozšíření povědomí členů hodnotící komise - někteří měli poprvé možnost uvědomit si, jakou roli sociální služby vlastně plní.

A přitom šlo jenom o obyčejnou literární soutěž v jednom horkém prázdninovém měsíci.

Kateřina Kubalčíková,

metodička komunitního plánování

Lucie Rocková,

koordinátorka komunitního plánování města Znojmo

Použité zdroje:
KIRST-ASHMAN, K. K., HULL, Jr., G. H. Generalist Practice with Organizations and Communities. Belmont: Brooks/Cole, 2009. SARKISSIAN, W., BUNJAMIN-MAU, W. SpeakOut. The Step-by-Step Guide to SpeakOuts and Community Workshops. London: Earthscan, 2009.
Zákon č.l0812006 Sb., o sociálních službách.